Mario Capecchi
Mario Capecchi | |
---|---|
Mario Capecchi (18. září 2013) | |
Narození | 6. října 1937 (86 let) Verona Italské království Italské království |
Alma mater | Harvardova univerzita Antioch College Antioch University George School |
Pracoviště | Harvardova lékařská škola (1969–1971) Harvardova lékařská škola (1971–1973) Utažská univerzita (od 1973) Lékařský institut Howarda Hughese (1988–2015) University of Utah School of Medicine (od 1989) Utažská univerzita Harvardova univerzita |
Obory | molekulární genetika a genetika |
Ocenění | Bristol-Myers Squibb Award for Distinguished Achievement in Neuroscience Research (1992) Mezinárodní cena Gairdnerovy nadace (1993) Alfred P. Sloan, Jr. Prize (1994) Kyoto Prize in Basic Sciences (1996) Franklinova medaile (1997) … více na Wikidatech |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Mario Ramberg Capecchi (* 6. října 1937, Verona) je italo-americký molekulární genetik. Roku 2007 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství (spolu s Martinem Evansem a Oliverem Smithiesem), a to za techniku "genového knokautu", která dovoluje cíleným zásahem vyřadit vybraný gen z činnosti. V roce 2001 získal též Laskerovu cenu.[1]
Život
Jeho životní osud byl zpočátku velmi trpký. Otec od rodiny odešel již v Mariově nejranějším dětství a jeho matku fašisté zatkli za distribuci protifašistických letáků a uvěznili v koncentračním táboře Dachau, když mu byly čtyři roky. Od té doby žil sám na ulici. Živil se žebráním a krádežemi, do školy nechodil. Když se jeho matka vrátila z koncentračního tábora, našla devítiletého Maria v nemocnici na prahu smrti. Mario v té době neuměl číst, psát ani počítat. Rozhodla se opustit ihned Itálii a vycestovala do USA, k příbuzným do Filadelfie. Ač neuměl anglicky a neměl žádný základ vzdělání, nastoupil Mario v Americe do školy. Za mimořádného úsilí se mu podařilo všechny handicapy překonat a nastoupit na univerzitu, a nakonec i do vědy.[2]
Vystudoval chemii a fyziku na Antioch College (1961), titul Ph.D. získal roku 1967 na Harvardově univerzitě, v oboru biofyziky. V současnosti je profesorem na lékařské fakultě univerzity v Utahu, v Salt Lake City.[3]
Dílo
Jeho výzkum knokautu genů začal v roce 1980. Capecchi se pokusil vyřešit problém, že genetici, ač byli schopni gen přesně lokalizovat, nedokázali určit, co řídí. Většinou to jen odhadovali. Capecchiho myšlenka byla jednoduchá: když dokážeme gen vypnout ("knokautovat"), velmi rychle se ukáže, co se v organismu změnilo, a tím pádem, jakou funkci gen plnil. Techniku, jak toho dosáhnout, chtěl vyvinout, a to u myší. Ale v tuto možnost vědecká komunita tehdy nevěřila. Grant na projekt roku 1980 nezískal. Porušil tedy etické předpisy a začal výzkum tajně, když využil finance z jiného projektu. Velice nadějnými daty z tohoto výzkumu pak argumentoval v příští žádosti. Komise naštěstí jeho částečně neetický postup akceptovala a uznala svůj předchozí omyl. Capecchi nakonec metodu úspěšně vyvinul. S pomocí jeho metody vědci postupně "vypínají" každý jeden z 22 tisíc myších genů. Je to výzkum zásadní i pro pochopení činnosti genů u člověka, kterých není o mnoho více než u myší.[2]
Odkazy
Reference
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mario Capecchi na Wikimedia Commons
Nositelé Wolfovy ceny za lékařství | |
---|---|
1978–1979 | George Davis Snell / Jean Dausset / Jon van Rood (1978) • Roger W. Sperry / Arvid Carlsson / Oleh Hornykiewicz (1979) |
1980–1989 | César Milstein / Leo Sachs / James Learmonth Gowans (1980) • Barbara McClintocková / Stanley Norman Cohen (1981) • Jean-Pierre Changeux / Solomon Halbert Snyder / James W. Black (1982) • Donald Frederick Steiner (1984/85) • Osamu Hajaiši (1986) • Pedro Cuatrecasas / Meir Wilchek (1987) • Henri-Géry Hers / Elizabeth Fondal Neufeld (1988) • John Gurdon / Edward B. Lewis (1989) |
1990–1999 | Maclyn McCarty (1990) • Seymour Benzer (1991) • Judah Folkman (1992) • Michael Berridge / Jasutomi Nišizuka (1994/95) • Stanley B. Prusiner (1995/96) • Mary F. Lyonová (1996/97) • Michael Sela / Rut Arnonová (1998) • Eric Kandel (1999) |
2000–2009 | Avram Herško / Alexandr Jakovlevič Varšavskij (2001) • Ralph Lawrence Brinster / Mario Capecchi / Oliver Smithies (2002/03) • Robert Weinberg / Roger Tsien (2004) • Anthony Rex Hunter / Anthony Pawson / Alexander Levitzki (2005) • Howard Cedar / Aharon Razin (2008) |
2010–2019 | Axel Ullrich (2010) • Šin’ja Jamanaka / Rudolf Jaenisch (2011) • Ronald Mark Evans (2012) • Nahum Sonenberg / Gary Ruvkun / Victor Ambros (2014) • John Kappler / Philippa Marrack / Jeffrey Victor Ravetch (2015) • Carl Ronald Kahn / Lewis C. Cantley (2016) • James P. Allison (2017) • Jeffrey M. Friedman (2019) |
2020–2029 | Emmanuelle Charpentierová / Jennifer Doudnaová (2020) Joan A. Steitz / Lynne E. Maquat / Adrian R. Krainer (2021) |